Před pár týdny byl oficiálně zakončen kurz „Prevence radikalizace, reakce justice na terorismus a mezinárodní spolupráce v otázkách kriminality“, který v rámci programu HELP (Human Rights Training Programme for Legal Professionals) absolvovalo celkem 44 probačních úředníků. Jak zpětně hodnotí účast v kurzu tutor Mgr. Martin Lýsek, soudce Krajského soudu v Olomouci? A co kurz přinesl absolventovi české i anglické verze Mgr. Jiřímu Ondovčákovi?
Pane Lýsku, čím Vás HELP projekt oslovil? Jaký faktor byl rozhodující pro to, že jste přijal nabídku stát se tutorem kurzu „Prevence radikalizace, reakce justice na terorismus a mezinárodní spolupráce v otázkách kriminality“?
Martin Lýsek: Zhruba před rokem jsem byl kolegy z Justiční akademie osloven ohledně vedení jiného kurzu, tehdy to byl program zaměřující se na lidská práva v trestním řízení. Díky tomu jsem získal certifikát, a se stal tak tutorem HELP programu, v němž jsem mohl být osloven ke spolupráci na jakémkoli dalším kurzu.
Pro kurz zabývající se prevencí radikalizace se vybíralo z několika českých tutorů a já jsem byl k účasti vybrán ředitelstvím Probační a mediační služby. A proč tento konkrétní kurz? Zaujalo mě jeho téma, ale i to, že šlo o kurz pro Probační a mediační službu, se kterou jsem v minulosti spolupracoval na kvalifikačním vzdělávání. S kolegy ze Služby se potkávám velmi rád, a tak to pro mě byla zajímavá šance se s nimi opět vidět a setkat.
Čím byl naopak kurz zajímavý pro Vás, pane Ondovčáku? Co vedlo k tomu, že jste se jej rozhodl absolvovat?
Jiří Ondovčák: Tématu extremismu a radikalizace se věnuji delší dobu. Můj zájem o tuto problematiku nepolevil, ani když jsem začal pracovat u Probační a mediační služby. Když byla Probační a mediační služba oslovena Evropskou komisí, zda by se nechtěl někdo z České republiky účastnit projektu HELP, neváhal jsem ani minutu a souhlasil se svou účastí. To, co mě asi nejvíce nalákalo, byla zkušenost z jiných evropských zemí v této problematice a přiblížení se jejich zkušenosti.
Jaké hlavní přínosy pro práci probačních úředníků vidíte v absolvování kurzu?
Martin Lýsek: Rada Evropy vytváří veškeré tyto kurzy proto, aby dostala do povědomí právních profesionálů lidská práva a rozhodování Evropského soudu pro lidská práva. Tento kurz se tedy týkal prevence radikalizace a násilného extremismu právě z té perspektivy lidských práv. Pokud jde o přínosy, je potřeba říct, že Česká republika nemá zásadní problém s radikalizací a s extremismem tak, jak to mají některé západní státy, takže šlo spíš o upozornění na problém, který by do budoucna mohl vzniknout. Kolegové budou díky kurzu lépe připraveni na práci s klientem, který vykazuje určité známky možné radikalizace. Zároveň jsou pro ně obohacující zkušenosti ze zahraničí, protože to, jakým způsobem přistupuje k dané situaci např. Francie, v níž je problém s radikalizací zcela aktuální, nám umožňuje vidět celou věc v širší perspektivě. Součástí kurzu byl pak také poměrně slušný právní základ řešení této problematiky, což může v budoucnu absolventům, vzhledem k tomu, že se mohou do kurzu kdykoli zpětně podívat, usnadnit jejich práci.
Jiří Ondovčák: Ačkoliv u nás v České republice nemáme tolik radikalizovaných klientů, jako je tomu v jiných evropských zemích (zejména islamističtí extremisté), vzhledem k celkové polarizaci české společnosti narůstá počet klientů, kteří se sami tak nevnímají, ale přitom zastávají pravicově extremistické názory. I když se jedná pouze o názory, mohou lehce přejít do verbální nebo slovní agrese. Kurz mě naučil, že nesmíme zapomínat na to, že tito klienti zůstávají lidmi, kteří mají svá práva, a takto je k nim třeba přistupovat. Musíme je motivovat ke změně, jelikož se jedná o něco, co přijali během svého života, a ne s čím se narodili. Tím pádem existuje šance, že se změní.
Kurz byl upraven tak, aby vyhovoval českému probačnímu kontextu. Do jaké míry se lišila jeho česká a anglická verze?
Martin Lýsek: Rada Evropy vytvořila v angličtině kurz, který se skládá z několika modulů. Ty byly následně přeloženy do národního jazyka, nicméně základ zůstává ve všech zemích stejný. Jsou to převážně informace týkající se lidských práv z pohledu Evropského soudu pro lidská práva a z hlediska Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Úkolem každého národního tutora, v tomto případě mě, pak bylo doplnit kurz o další materiály, odkazy na příslušnou legislativu a naše národní dokumenty, které se zabývají radikalizací. Dále jsme tam přidali různé koncepční materiály, např. z Ministerstva vnitra České republiky nebo Koncepci vězeňství do roku 2025, která s tím také souvisí. Česká adaptace kurzu tedy sestává ze základu, který vznikl na půdě Rady Evropy, a pak z místních podkladů, které s tématem kurzu souvisejí.
Jiří Ondovčák: Z pohledu účastníka byla česká verze kurzu více samostatná. Veškerá zodpovědnost spočívala na mě samotném, jak a kolik času budu jednotlivým okruhům věnovat. Anglická verze se lišila tím, že se na úvod všichni účastníci osobně setkali. Zbytek kurzu probíhal online, jako jeho česká podoba. Tutor, který nás kurzem provázel, účastníky oslovoval a zapojoval do diskusí, které otevíral na diskusním fóru, a které se týkali každého tématu. Účastníci zároveň psali tutorovi své názory prostřednictvím esejí.
Výuka v kurzu probíhala online. Jak hodnotíte tuto formu spolupráce?
Jiří Ondovčák: Online podoba byla zajímavá a určitě byla pro účastníky komfortnější. Mohli být doma nebo ve svých kancelářích. Jednotlivým tématům se tak bylo možné věnovat v klidu a bez jakéhokoliv stresu.
Martin Lýsek: Přiznám se, že je mi bližší prezenční forma vzdělávání, kdy se s kolegy vidím a případné problémy můžeme řešit přímo na místě. Tento kurz byl ale od základu vymyšlený spíše jako samostudium než jako distanční výuka. Kurz je k dispozici online a sestává ze spousty materiálů, dokumentů a prezentací, které si účastníci procházejí v době, jakou si na to sami určí. Není to tedy výuka jako taková a tutor účastníkům vlastně dává jen jakýsi rámec.
Kladem tohoto typu kurzu je to, že si každý může ten kurz procházet svým vlastním tempem a může se vracet k dílčím otázkám. Zároveň jsme měli k dispozici tzv. fórum pro sdílení informací. Tam mohli účastníci v průběhu (ať už se mnou nebo s ostatními účastníky) sdílet své myšlenky a nápady. Někteří účastníci sami zahájili diskusi nad nějakým problémem, který jim připadal zajímavý. Prostřednictvím fóra jsme spolu tedy komunikovali na dálku. Mínusem této formy kurzu je pak samozřejmě to, že jsme se s účastníky neviděli. Byl to ale jiný způsob vzdělávání, než na jaký jsme zvyklí, a určitě by nebylo do budoucna špatné, aby se jednotlivé typy vzdělávání kombinovaly.
